Za krásnem... má mysl sní

Zastavím až na druhým břehu,

ztráta dechu,

pocity květin právě před stětím.

Vidím tvůj krásný úsměv,

život je les,

na jedné straně roste úspěch...

...a sex,

na druhý temně strach

ze země ční.

Na spánek už bylo dost času,

teď ti zaplatím

za zničenou krásu

za ztrátu hlasu,

za roztrhaný šaty

a jizvy na duši.

(ty Ti moc sluší)

polibkem mýho ledovýho dechu,

a odejdem.

Beze spěchu.

Za Sluncem.

Za krásnem.

Co je mrtvý, je mrtvý!

Nemá se co činit,

snažit se žít!

Nemám už kde platit,

za viny v tmách!

Nemám kde výt.

...

Chladně elegantní, za nocí

mi schází.

V šarlatu oděná.

Když má mysl sní...

Čchan

Myšlenky zamrzlé v ledu.

Není jejich pohybu,

není jejich sledu.

Není dělení na dobu

Před

a

Potom

Je Teď!

N

e

h

y

b

n

o

s

t

n

e

n

í

n

e

č

i

n

n

o

s

t

!

Seď, jenom seď

NEJSEM

Nejsem.

A nikdo to neví.

Tím pádem se jevím,

v pozadí všech věcí,

o kterých přemýšlel,

ten který již odešel

ten který mě vytvořil

když sám už téměř zanikal.

Nejsem.

A přesto to bolí.

Na barvě černých stěn,

přesto stín se stvoří.

Jako tichý šum uvnitř cel,

nejsem ničím z dobra či zel,

nejsem patrný smyslem,

nejsem než pocitem.

Nejsem.

Snad jen v odstínu mořských solí,

těch z temných hlubin,

nebo v dětském zaříkávání,

úplně vzadu se tulím,

k rytmu a víře ve stvoření.

V nábojích co se nebojí,

že nenaleznou cestu.

A možná ve svědomí

těch co tíhnou ke zlu.

Nejsem a přesto to bolí.

Tebe.

Ne mně...

Toto je starší kus, ale cítím, jak je stále svěží a plný síly.

VOLÁNÍ JARA

Proudy sněhové vody za oknem a v mé hlavě myšlenkové tvary,

mám rád tyhle rána šedivá, kdy nikdo se nedívá,

já nemusím mluvit, vše je jak z dály.

Harani, černí zimozvěsti, se pomalu chystají hledat své severy,

na holých stromech i studených domech září,

jak černé perly na dně bílé truhly.

Zmáčená země pojme ještě hodně vody, než ji pomůže Slunce,

ještě pár měsíců, teď nepředstavitelná doba,

vlhkost ve vzduchu a zeboucí palce.

Obloha z oceli v pohybu, každý mrak jiný mrak zacelí v mžiku,

trhliny propouští světlo, mdlost a chlad,

já cítím touhu po uchování okamžiku.

Z knih vím kde je Jih,

a vím že není snem.

Kdy ale příjde k nám?

Ptám se každým dnem.

Cítíte to Probouzení?

V řekách zas se voda pění,

to není klam.

Jaro kráčí k nám.

RANNÍ OCEL

Pouliční lampy jako vykřičníky.

Každé ráno začínám od píky.

Bojím se nadechnout, hledět do očí,

kdybych byl na skále, tak si snad skočím.

Tep, tepe tep, tep tepe tep, tep, tep….

Jít vprostřed ulice zamčen v ranní šedi,

uprostřed ničeho, každý do prázdna hledí.

Na hlavu padají mokré, tvrdé kapky,

v uších jen šum a na očích klapky.

Tep, tepe tep, tep tepe tep, tep, tep….

Je toto tvárnost našich duší?

Jednotvárnost k níž jsme slepí, hluší?

Mělčina, která dělá se hlubší?

Žít měkce tam, kde máme být tvrdší…

Tep, tepe tep, tep tepe tep, tep, tep….

Svěrací kazajka chladného vesmíru,

ušitá každému jedinci na míru,

budovy, tma silnic a dlažební kostky,

uprostřed betonu „žijí“ jen trosky.

Tep, tepe tep, tep tepe tep, tep, tep….

Drolí se pozlátka z našeho světa,

do nichž naše touha je pevně zakleta,

praskají naše sny o břehy realit

a nám už nezbude nic, než se probudit.

TEP

sNĚHObílá

 Jak mám rád, když v zimě padá sníh,

tak když se to děje v létě, přechází mě smích.

Mrznou moje prsty, oči, uši a rty,

a v mých myšlenkách mrzneš má milá Ty!

Mrznu v závěji zvící obří duny,

padají vločky, a jsou jich tuny.

Ten bledý sníh je řezavý, ostrý a krutý,

vzpomeň na mě má milá, až budu mrtvý.

Ten bílý ďas sype se na mé tělo,

usměj se krásko, to mé tělo, tvé tělo chtělo.

Sníh mě přikryl lesklou bílou látkou,

a já Tě obtěžkal nelehkou láskou.

Až větře vločky a můj prach rozfoukáš,

optej se mé milé: Hej proč se červenáš?

Za posledním kopcem běloby, leží černá tma,

tam nacházejí se mých hříchů hluboká dna.

Zhřešil jsem skutkem, myšlenkou i slovem,

a s každým hříchem zacházel jako s kovem:

Obtěžkal, políbil a kul,

žhavil a chladil do tvrdosti žul.

Pak jsem s ním stínal hlavy svatých,

kdo pod meč se mi dostal, toho jsem zapích.

Až větře mé kosti sněhem přikryješ,

optej se mé milé: hej, proč se nesměješ?

Až větře mi tvář závěj pohladí

řekni mé milé, že mi to nevadí.

Já hřešil jsem tisíckrát, zdola i zhora,

byla by z hříchů mých veliká hora

Tisíce vloček na letním nebi není sníh,

to všechno je jeden můj veliký hřích…

Na stezce

  

Na loži z padlých listů, kde není slunce svit,

kde jen šum nožek brouků ruší tichý klid,

kde jemný výhon pupenů voní touhou žít,

spatřil jsem v haldě červů zdechlou lišku tlít.

Vykulené bělmo na mně vyčítavě upřela,

nafoukle se hnula, aby svou vlastní smrt popřela,

ohlodané zbytky hnátů pod mrtvé tělo vsunula

cáry dásní vyvalila, když hlavu ke mě stočila.

Jazyk černý jako samet, z tlamy těžký shnilý puch,

zbytky zubů vycenila, z těla vzlétlo hejno much,

na přední se postavil ten nepokojný mrtvý duch

oči hnisem zakalené opsaly v důlcích malý kruh.

Bublavým šeptem ta mrcha povídá mi:

„Ničemu nevěř o smrti duší,

zůstanou zakleté ve spleti karmy,

nebuďte vy živí k pravdě slepí, hluší.“

Vyřknutí té věty mršině as odebralo síly,

ztuhlo tělo nabobtnalé, roztrhly se žíly,

hrudník koš se rozevřel pod náporem červím

spodní čelist utrhla se, padla k tlapkám předním.

Během chvilky rozpadla se na fragmenty smrti,

ticho kolem ještě zhoustlo, ustal živých ryk,

já cítil její slova stále, jak můj mozek drtí,

obrátil jsem svoje kroky a utíkal jsem pryč.