Kočka

Ráno, kdy slunce ještě spí,
a Bůh teprve chystá lidem překvapení,
na římse malého okna na chodbě v podkroví,
velká bílá kočka sedí.
Nehybná,
ostražitá,
tichá...
Skutečná?

Jen jsem ji zlehka pohladil a šel si po svých.

Za celých jedenáct let, co žiji v tomto domě jsem tu kočku nezahlédl, natož u sebe v podkroví. Zvláštní.

PODZIMNÍ MLHY

Smutno je mi,

a listí padá na tvůj hrob.

Smutno je mi,

vždy to lehce zašumí.

Smutno je mi,

s vůní hlíny kolem sebe.

Smutno je mi,

a nebe má černý krov.

Smutno je mi,

a vymanit se neumím.

Smutno je mi,

když příchod zimy z dály zebe.

Smutno je mi,

a uvnitř nenacházím slov.

Smutno je mi,

když mlha leze z podzemí.

Smutno je mi,

s tebou ztratil jsem kus sebe.

Smutno je mi,

a listí dál padá na tvůj hrob.

Noční blues

Paní Tma,
chlad pod srdcem,
s hrdým pohledem,
na brány mi buší.

Vyjdi, panáčku,
lehni v náruč mou,
utiš touhu svou,
dej mi svoji duši...

Zrcadlo

Střešní okna zborcená, na střeše chybí krajovky,

po výměně volá několik podlah,

na zdi mapy špín a pavučin snad stovky..,

v koutech jen stín, a mrtvých brouků krovky.

Jako by ten dům volil tátův osud.

Dobrovolnou postupnou zkázu.

Chátrání vnější i vnitřní.

Rozklad.

Když jsem stál v patře, v místnosti plné ničeho,

v dálce černá silueta lesa,

a déšť bušil do oken,

cítil jsem život, pulzující tím domem,

pulzem starých cenných věcí.

(Šepot, skřípot, tlukot, brekot…?)

Ten dům mě přenesl zpátky do dětství,

kdy v zahradě kvetly stromy dávno padlé,

už v tom dějství života jsem z táty měl strach…

O mrtvých dobře, nemám mu nic za zlé!

Teď vidím i lásku, kterou mi dával,

ale ta už je pryč, i z ní zbyl jen prach.

Nyní je zahrada plná tlejících listů

podzim má na rozklad zvětšovací skla.

Nyní jsem pánem já v tom tmavém domě,

chci ho rozsvítit, odstínit, odvrátit od zla.

Jsem jeho pánem,

a on?

Bude mým zrcadlem?

Zase… jako…

jemu…?

Tančí

Tančí,

a závoje

jako večerní šero.

Spirály,

pohyby prstů,

tělo

v trajektorii

plachtícího listu.

Tančí,

je předvojem,

nástrojem smyslností,

energie,

silou nadbytostí,

mořem

něžné pěny

i bouřných divokostí.

Tančí,

v symetrii

gest a pohledů,

láska

prýštící z pohybů,

ladnost

probuzená z mýtů.

Je milovnice

i ničitelka snů.

Tančí

a noc se jí klaní.

Allen Ginsberg se svým uměním vidět kouzla na šedých zdech všednosti. On je tím, kdo skutečně vykopal, očistil a držel klíč bran poezie. Osamělost nočních nádraží, únava po celodenní práci, smrad zaplivaných putyk, umění vhledu a špinavé kvelby, to vše patří životu a Ginsberg to přetavil v nádheru.

DVĚ KRÁTKÉ

OČI

Miluji barvu tvých očí,

o které tolik se rozjímat dá.

Jediná skvrna, kterou v ní vidím,

je skvrna temná a tou jsem já.

VÝCHOD SLUNCE (Caedium)

Můj stín se dlouží

a hlasný výkřik ptačí

v pozdrav slunci slouží.

Můj stín se dlouží

a k propasti mě tlačí

chladným pískem klouži.

Hlasný výkřik ptačí

nad hlavou mi krouží

na bílé skále tančím.

Pozdrav slunci složím

letem ranním vzduchem

pustím vše, co držím.