DOPISY

Někdy ti píši dopisy,

v duchu,

v časech osamělosti,

v časech,

kdy prostor kolem nabývá šedomodrých odstínů

cizosti.

Ty dopisy jsou mosty,

mezi krajinou našich srdcí,

mezi touhou pod hvězdnou oblohou,

a realitou

v betonu zalitou.

Vyprávím ti příběh našeho života,

který neznám,

ale který si v barvách maluji,

když kolem mě všechno svoji barvu ztrácí

nadcházející nocí.

Vyprávím ti o kilometrech

na nočních silnicích,

cizích tvářích

na mých sítnicích,

zprávách z rádia s divným rušením z éteru,

o sladkostech snění,

lidech skrytých v šeru,

a zapomnění.

Někdy ti v duchu píši dopisy.

Jsou plné něhy

naděje

a očekávání.

Je to krásný sen.

Ty dopisy pak v mysli pálím,

než noc přejde v nový den.

                       

V srdci

V srdci...

Zeď za kterou trpíme, sami si stavíme.

Mluvíme o štěstí a nic o něm nevíme.

Smrti se bojíme a přece k ní běžíme.

Od lásky k bolesti spěšně se vracíme.

Zmatený v tmách

Někdy se sám sebe ptám,

proč vidím na plátu jen rez,

na lidech krev, na nebi dým.

Proč v očích smrt mám,

všude je popel, ohně a splín,

v řekách jed, v pohledech strach.

Proč zpěv je jen skřek,

tíseň jak plíseň, jako hnis, jako pach.

Proč uprostřed ničeho,

kde nekvete nic,

proč jen tam musím stát a polykat prach.

Proč místo lidí chodí jen kostry,

co snědli své maso a krev mou chtějí sát,

proč z toho, co zbudují, zůstanou trosky,

proč vidím jen chtíč, bolest, chlad.

Proč mám kousance na tvářích,

ztěžklé kosti

slzy na polštářích,

šelesti na srdci,

a v mozku mor,

proč nadešla hodina, kdy jsem se probudil

uprostřed běsnění, neznámý tvor.

Sám sebe se ptám, sám sobě odpovídám,

sám sebe neslyším a sám si nerozumím.

Sám sobě rádcem, co rozumu nepobral,

zahnaný do kouta světa, co nepoznal.

Sám sebe se ptám, sám si nerozumím.

Sám.

Zmatený v tmách.