Bolest není jednoduchá

slabost není složitá

zkušenost nic nepřekoná

když je plně prožitá.

Ještě jsem se nedokázal rozkoukat, a válka začala.

Z kráterů po citech

vstávají mrtvé duše lásky,

na svých chladných rtech,

otazníky bolestné otázky:

PROČ?

jsme se narodily, k poznání prázdna,

k násilí na srdcích, k týrání duší,

PROČ?

oči mám šílené jak oči blázna,

a srdce mrtvé i když stále buší.

"Respect is what we are. Without respect, we are just people. Simply poor people."

Déšť?

Ano, déšť!

Nechť smyje tvář tvojí, smaže mé myšlenky

a "něžné" okovy navždy rozpojí.

TEĎ!

Van Zandt

http://soundcloud.com/rolling-stone-magazin/09-a-song-for-wino

Nikdo to neřekne líp,
než Van Zandt v téhle písni,
proč nejde mi žít
s múzou v těsné tísni...

Neurosis - At The End Of The Road

Noc teď

za tenkou slupkou zdí je noční svět
kde tma šeptá si střepiny vět

noční chlad uvadá ve hvězdné záři

do černa noci lezou z hlubiny tmáři

za tenkou slupkou skrývá se změť

myšlenky pocity strachy a šeď

současnost tehdy zdá být se nejistá

minulost matně je jen v odrazu skla

pahýly siluet nahatých stromů

ticho má sílu úderu hromu

v ulici je cítit zatuchlost zla

nehybnost vteřiny a odpadky k tomu

za tenkou slupkou zdí  je noční svět

a kdo bdí ztracený se nevrátí zpět....

Onin

Svit jediné svíce

jemní chlad oceli

a tříbí krásu meče.

Nepotřebuji více.

Sběratel ženské krásy 1

V zamrzlém světě poštovní haly,

tmavé oči v bledé tváři,

platinová barva vlasu,

extra líčení ji halí,

a stejně věřím v její krásu,

jako se rádo věří lháři....

KINYK

Žiju ve světě, děsný porobě,

kde nejsou klady ani zápory,

a všechno myšlení brojí proti sobě.

Zákopová válka sama sobě navzdory,

a všechna hesla tančí na svém hrobě.

Kde přání otcem myšlenky,

sirotkem stane se pak v činu,

kde svědomí tráví všechny dny,

snahou nevidět svou špínu.

A šablona je jediné,

co dává prostor k vzletu,

názor není od toho,

aby dal najevo se světu.

A kde maska tváří skutečnou,

a těch tváří je příliš mnoho,

a klouby vržou nepravdou,

a nikdo si nedělá nic z toho.

A v tom světě prašně prachsprostém,

žiju už tak dlouho,

že jsem zhrubl na jeho úroveň;

"tak di do prdele touho!"

Báseň pro D.

Usazen ve starém unaveném křesle,

jehož tělo zná až moc těžkých rán,

tupě hledím do černé tečky na papíře,

s jistotou, že nejsem schopen napsat dobře,

jak těžce se mi obrušuje hran,

jak těžce kráčím přes širé, noční moře.

Táži se stěn pokrytých plísní,

jak nejlíp svůj stav popsati mám,

vysvětlit všechno, co duši mou tísní,

přesto, že tělo mám silné jak trám.

Usazen ve starém špinavém křesle,

na čele zvrásněném praotci vrásek

v uších mi tepe krev, chlad se dotýká kůže,

popsat se snažím smrt největší z lásek,

(té chvíle odevždy jsem se strašně bál)

kdy ztratil jsem citu a ztratil jsem cíle,

zaházel hrob, vyplivl prach a odešel v dál.

Naslouchám zvukům přišlým s temnou nocí,

a čekám na hlas, co mi požehnání dá,

abych napsat směl dobře, jak těžká je smrt,

když ač mrtvý či hrobník, vždy jsem to já.

Usazen v rozpadlém vrzavém křesle,

snažím se zachytit jemné částečky slok,

jsou jako sníh a tají už v letu,

snažím se popsat ten závratný šok,

zalepit díru po dobře mířené střele,

která vzala mi múzu a dala ji jinému světu,

nechala mi radost a zároveň prázdno,

a někdy bolest v srdci, jak nedokončenou větu.

Údolí mlhy

Pročítám staré stránky, 

vyhazuju staré krámy,

pootevírám staré rány,

vzpomínám na ty, co byli s námi.

Na údolí padla další podzimní mlha.

Někde v té mléčné kaši krákají vrány.

Někdy myslím, že mi chybí o.d.v.a.h.a.

a jindy, že bych měl dálkami nechat dálky.

Na téhle fotce vypadala fakt dobře, ona i já.

Na téhle se mi o ní zdá.

Na téhle už byla mrtvá, 

nebo to tenkrát byla smrt má?

Jediný důvod, proč jsem sám uprostřed lesů

je ten,

že už to nesnesu, neunesu,

ten sen,

tu představu,

že jsem ovcí, co žije na ledovci.

HAHAHA nebo OUHA

protože úzkost občas smíchem začíná...

HAHAHA nebo OUHA

protože úzkost občas smíchem začíná...

HAHAHA nebo OUHA

protože úzkost občas smíchem začíná...

HAHAHA nebo OUHA

protože úzkost občas smíchem začíná...