KINYK

Žiju ve světě, děsný porobě,

kde nejsou klady ani zápory,

a všechno myšlení brojí proti sobě.

Zákopová válka sama sobě navzdory,

a všechna hesla tančí na svém hrobě.

Kde přání otcem myšlenky,

sirotkem stane se pak v činu,

kde svědomí tráví všechny dny,

snahou nevidět svou špínu.

A šablona je jediné,

co dává prostor k vzletu,

názor není od toho,

aby dal najevo se světu.

A kde maska tváří skutečnou,

a těch tváří je příliš mnoho,

a klouby vržou nepravdou,

a nikdo si nedělá nic z toho.

A v tom světě prašně prachsprostém,

žiju už tak dlouho,

že jsem zhrubl na jeho úroveň;

"tak di do prdele touho!"

Báseň pro D.

Usazen ve starém unaveném křesle,

jehož tělo zná až moc těžkých rán,

tupě hledím do černé tečky na papíře,

s jistotou, že nejsem schopen napsat dobře,

jak těžce se mi obrušuje hran,

jak těžce kráčím přes širé, noční moře.

Táži se stěn pokrytých plísní,

jak nejlíp svůj stav popsati mám,

vysvětlit všechno, co duši mou tísní,

přesto, že tělo mám silné jak trám.

Usazen ve starém špinavém křesle,

na čele zvrásněném praotci vrásek

v uších mi tepe krev, chlad se dotýká kůže,

popsat se snažím smrt největší z lásek,

(té chvíle odevždy jsem se strašně bál)

kdy ztratil jsem citu a ztratil jsem cíle,

zaházel hrob, vyplivl prach a odešel v dál.

Naslouchám zvukům přišlým s temnou nocí,

a čekám na hlas, co mi požehnání dá,

abych napsat směl dobře, jak těžká je smrt,

když ač mrtvý či hrobník, vždy jsem to já.

Usazen v rozpadlém vrzavém křesle,

snažím se zachytit jemné částečky slok,

jsou jako sníh a tají už v letu,

snažím se popsat ten závratný šok,

zalepit díru po dobře mířené střele,

která vzala mi múzu a dala ji jinému světu,

nechala mi radost a zároveň prázdno,

a někdy bolest v srdci, jak nedokončenou větu.

Údolí mlhy

Pročítám staré stránky, 

vyhazuju staré krámy,

pootevírám staré rány,

vzpomínám na ty, co byli s námi.

Na údolí padla další podzimní mlha.

Někde v té mléčné kaši krákají vrány.

Někdy myslím, že mi chybí o.d.v.a.h.a.

a jindy, že bych měl dálkami nechat dálky.

Na téhle fotce vypadala fakt dobře, ona i já.

Na téhle se mi o ní zdá.

Na téhle už byla mrtvá, 

nebo to tenkrát byla smrt má?

Jediný důvod, proč jsem sám uprostřed lesů

je ten,

že už to nesnesu, neunesu,

ten sen,

tu představu,

že jsem ovcí, co žije na ledovci.

HAHAHA nebo OUHA

protože úzkost občas smíchem začíná...

HAHAHA nebo OUHA

protože úzkost občas smíchem začíná...

HAHAHA nebo OUHA

protože úzkost občas smíchem začíná...

HAHAHA nebo OUHA

protože úzkost občas smíchem začíná...