Bolest není jednoduchá

slabost není složitá

zkušenost nic nepřekoná

když je plně prožitá.

Ještě jsem se nedokázal rozkoukat, a válka začala.

Z kráterů po citech

vstávají mrtvé duše lásky,

na svých chladných rtech,

otazníky bolestné otázky:

PROČ?

jsme se narodily, k poznání prázdna,

k násilí na srdcích, k týrání duší,

PROČ?

oči mám šílené jak oči blázna,

a srdce mrtvé i když stále buší.

"Respect is what we are. Without respect, we are just people. Simply poor people."

Déšť?

Ano, déšť!

Nechť smyje tvář tvojí, smaže mé myšlenky

a "něžné" okovy navždy rozpojí.

TEĎ!

Van Zandt

http://soundcloud.com/rolling-stone-magazin/09-a-song-for-wino

Nikdo to neřekne líp,
než Van Zandt v téhle písni,
proč nejde mi žít
s múzou v těsné tísni...

Neurosis - At The End Of The Road

Noc teď

za tenkou slupkou zdí je noční svět
kde tma šeptá si střepiny vět

noční chlad uvadá ve hvězdné záři

do černa noci lezou z hlubiny tmáři

za tenkou slupkou skrývá se změť

myšlenky pocity strachy a šeď

současnost tehdy zdá být se nejistá

minulost matně je jen v odrazu skla

pahýly siluet nahatých stromů

ticho má sílu úderu hromu

v ulici je cítit zatuchlost zla

nehybnost vteřiny a odpadky k tomu

za tenkou slupkou zdí  je noční svět

a kdo bdí ztracený se nevrátí zpět....

Onin

Svit jediné svíce

jemní chlad oceli

a tříbí krásu meče.

Nepotřebuji více.

Sběratel ženské krásy 1

V zamrzlém světě poštovní haly,

tmavé oči v bledé tváři,

platinová barva vlasu,

extra líčení ji halí,

a stejně věřím v její krásu,

jako se rádo věří lháři....

KINYK

Žiju ve světě, děsný porobě,

kde nejsou klady ani zápory,

a všechno myšlení brojí proti sobě.

Zákopová válka sama sobě navzdory,

a všechna hesla tančí na svém hrobě.

Kde přání otcem myšlenky,

sirotkem stane se pak v činu,

kde svědomí tráví všechny dny,

snahou nevidět svou špínu.

A šablona je jediné,

co dává prostor k vzletu,

názor není od toho,

aby dal najevo se světu.

A kde maska tváří skutečnou,

a těch tváří je příliš mnoho,

a klouby vržou nepravdou,

a nikdo si nedělá nic z toho.

A v tom světě prašně prachsprostém,

žiju už tak dlouho,

že jsem zhrubl na jeho úroveň;

"tak di do prdele touho!"

Báseň pro D.

Usazen ve starém unaveném křesle,

jehož tělo zná až moc těžkých rán,

tupě hledím do černé tečky na papíře,

s jistotou, že nejsem schopen napsat dobře,

jak těžce se mi obrušuje hran,

jak těžce kráčím přes širé, noční moře.

Táži se stěn pokrytých plísní,

jak nejlíp svůj stav popsati mám,

vysvětlit všechno, co duši mou tísní,

přesto, že tělo mám silné jak trám.

Usazen ve starém špinavém křesle,

na čele zvrásněném praotci vrásek

v uších mi tepe krev, chlad se dotýká kůže,

popsat se snažím smrt největší z lásek,

(té chvíle odevždy jsem se strašně bál)

kdy ztratil jsem citu a ztratil jsem cíle,

zaházel hrob, vyplivl prach a odešel v dál.

Naslouchám zvukům přišlým s temnou nocí,

a čekám na hlas, co mi požehnání dá,

abych napsat směl dobře, jak těžká je smrt,

když ač mrtvý či hrobník, vždy jsem to já.

Usazen v rozpadlém vrzavém křesle,

snažím se zachytit jemné částečky slok,

jsou jako sníh a tají už v letu,

snažím se popsat ten závratný šok,

zalepit díru po dobře mířené střele,

která vzala mi múzu a dala ji jinému světu,

nechala mi radost a zároveň prázdno,

a někdy bolest v srdci, jak nedokončenou větu.

Údolí mlhy

Pročítám staré stránky, 

vyhazuju staré krámy,

pootevírám staré rány,

vzpomínám na ty, co byli s námi.

Na údolí padla další podzimní mlha.

Někde v té mléčné kaši krákají vrány.

Někdy myslím, že mi chybí o.d.v.a.h.a.

a jindy, že bych měl dálkami nechat dálky.

Na téhle fotce vypadala fakt dobře, ona i já.

Na téhle se mi o ní zdá.

Na téhle už byla mrtvá, 

nebo to tenkrát byla smrt má?

Jediný důvod, proč jsem sám uprostřed lesů

je ten,

že už to nesnesu, neunesu,

ten sen,

tu představu,

že jsem ovcí, co žije na ledovci.

HAHAHA nebo OUHA

protože úzkost občas smíchem začíná...

HAHAHA nebo OUHA

protože úzkost občas smíchem začíná...

HAHAHA nebo OUHA

protože úzkost občas smíchem začíná...

HAHAHA nebo OUHA

protože úzkost občas smíchem začíná...

Dogma

Slýchám tě za nocí plných větru,
postáváš za oknem, blíže ke světlu,
postáváš za skly do mého domu,
venku je vítr a tvá chuť k tomu.
Vítr, co nese divnou píseň,
že můj život pojí s tím tvým tíseň,
že tvůj pohled ze tmy do mých oken,
že nelze tě spatřit pouhým okem,
že všechno co jsi.... jsi má ...=%/;§(léčba šokem),
že všechno co ozve se z nočního ticha,
je pocit toho, že někdo tam dýchá,
že po tvářích slza chladná jak dýka,
že tvým okem do mého okna jde tma,
že přicházíš odkudsi z mého dna,
dna které netvoří souvislý rov
za oknem vítr, co beze slov,
naříká nad naším zemřelým světem,
naříká nad tím, jak oba se pletem,
jak pletu se já pod nohama světu,
jak svět plete nohama a chystá se k letu,
Za oknem vítr, co vynáší soud,
že ty budeš má a já budu bloud,
za oknem je slyšet, jak někdo dýchá,
a vidím i postavu, jak se tam hýbá,
kyne mi svou paží dlouhou a bílou,
za okno kyne mi, ať dokončím dílo,
za okno kyne mi do náručí tmy,
já stvořil tebe, já a ty....*´´+°?¨¨ (SPOLU JSME MY)
za okno kyne mi do náručí tmy,
otvírám, odcházím, končím naše dny.
V.í.t.r

DOPISY

Někdy ti píši dopisy,

v duchu,

v časech osamělosti,

v časech,

kdy prostor kolem nabývá šedomodrých odstínů

cizosti.

Ty dopisy jsou mosty,

mezi krajinou našich srdcí,

mezi touhou pod hvězdnou oblohou,

a realitou

v betonu zalitou.

Vyprávím ti příběh našeho života,

který neznám,

ale který si v barvách maluji,

když kolem mě všechno svoji barvu ztrácí

nadcházející nocí.

Vyprávím ti o kilometrech

na nočních silnicích,

cizích tvářích

na mých sítnicích,

zprávách z rádia s divným rušením z éteru,

o sladkostech snění,

lidech skrytých v šeru,

a zapomnění.

Někdy ti v duchu píši dopisy.

Jsou plné něhy

naděje

a očekávání.

Je to krásný sen.

Ty dopisy pak v mysli pálím,

než noc přejde v nový den.

                       

V srdci

V srdci...

Zeď za kterou trpíme, sami si stavíme.

Mluvíme o štěstí a nic o něm nevíme.

Smrti se bojíme a přece k ní běžíme.

Od lásky k bolesti spěšně se vracíme.

Zmatený v tmách

Někdy se sám sebe ptám,

proč vidím na plátu jen rez,

na lidech krev, na nebi dým.

Proč v očích smrt mám,

všude je popel, ohně a splín,

v řekách jed, v pohledech strach.

Proč zpěv je jen skřek,

tíseň jak plíseň, jako hnis, jako pach.

Proč uprostřed ničeho,

kde nekvete nic,

proč jen tam musím stát a polykat prach.

Proč místo lidí chodí jen kostry,

co snědli své maso a krev mou chtějí sát,

proč z toho, co zbudují, zůstanou trosky,

proč vidím jen chtíč, bolest, chlad.

Proč mám kousance na tvářích,

ztěžklé kosti

slzy na polštářích,

šelesti na srdci,

a v mozku mor,

proč nadešla hodina, kdy jsem se probudil

uprostřed běsnění, neznámý tvor.

Sám sebe se ptám, sám sobě odpovídám,

sám sebe neslyším a sám si nerozumím.

Sám sobě rádcem, co rozumu nepobral,

zahnaný do kouta světa, co nepoznal.

Sám sebe se ptám, sám si nerozumím.

Sám.

Zmatený v tmách.

Kočka

Ráno, kdy slunce ještě spí,
a Bůh teprve chystá lidem překvapení,
na římse malého okna na chodbě v podkroví,
velká bílá kočka sedí.
Nehybná,
ostražitá,
tichá...
Skutečná?

Jen jsem ji zlehka pohladil a šel si po svých.

Za celých jedenáct let, co žiji v tomto domě jsem tu kočku nezahlédl, natož u sebe v podkroví. Zvláštní.

PODZIMNÍ MLHY

Smutno je mi,

a listí padá na tvůj hrob.

Smutno je mi,

vždy to lehce zašumí.

Smutno je mi,

s vůní hlíny kolem sebe.

Smutno je mi,

a nebe má černý krov.

Smutno je mi,

a vymanit se neumím.

Smutno je mi,

když příchod zimy z dály zebe.

Smutno je mi,

a uvnitř nenacházím slov.

Smutno je mi,

když mlha leze z podzemí.

Smutno je mi,

s tebou ztratil jsem kus sebe.

Smutno je mi,

a listí dál padá na tvůj hrob.

Noční blues

Paní Tma,
chlad pod srdcem,
s hrdým pohledem,
na brány mi buší.

Vyjdi, panáčku,
lehni v náruč mou,
utiš touhu svou,
dej mi svoji duši...

Zrcadlo

Střešní okna zborcená, na střeše chybí krajovky,

po výměně volá několik podlah,

na zdi mapy špín a pavučin snad stovky..,

v koutech jen stín, a mrtvých brouků krovky.

Jako by ten dům volil tátův osud.

Dobrovolnou postupnou zkázu.

Chátrání vnější i vnitřní.

Rozklad.

Když jsem stál v patře, v místnosti plné ničeho,

v dálce černá silueta lesa,

a déšť bušil do oken,

cítil jsem život, pulzující tím domem,

pulzem starých cenných věcí.

(Šepot, skřípot, tlukot, brekot…?)

Ten dům mě přenesl zpátky do dětství,

kdy v zahradě kvetly stromy dávno padlé,

už v tom dějství života jsem z táty měl strach…

O mrtvých dobře, nemám mu nic za zlé!

Teď vidím i lásku, kterou mi dával,

ale ta už je pryč, i z ní zbyl jen prach.

Nyní je zahrada plná tlejících listů

podzim má na rozklad zvětšovací skla.

Nyní jsem pánem já v tom tmavém domě,

chci ho rozsvítit, odstínit, odvrátit od zla.

Jsem jeho pánem,

a on?

Bude mým zrcadlem?

Zase… jako…

jemu…?

Tančí

Tančí,

a závoje

jako večerní šero.

Spirály,

pohyby prstů,

tělo

v trajektorii

plachtícího listu.

Tančí,

je předvojem,

nástrojem smyslností,

energie,

silou nadbytostí,

mořem

něžné pěny

i bouřných divokostí.

Tančí,

v symetrii

gest a pohledů,

láska

prýštící z pohybů,

ladnost

probuzená z mýtů.

Je milovnice

i ničitelka snů.

Tančí

a noc se jí klaní.