Střešní okna zborcená, na střeše chybí krajovky,
po výměně volá několik podlah,
na zdi mapy špín a pavučin snad stovky..,
v koutech jen stín, a mrtvých brouků krovky.
Jako by ten dům volil tátův osud.
Dobrovolnou postupnou zkázu.
Chátrání vnější i vnitřní.
Rozklad.
Když jsem stál v patře, v místnosti plné ničeho,
v dálce černá silueta lesa,
a déšť bušil do oken,
cítil jsem život, pulzující tím domem,
pulzem starých cenných věcí.
(Šepot, skřípot, tlukot, brekot…?)
Ten dům mě přenesl zpátky do dětství,
kdy v zahradě kvetly stromy dávno padlé,
už v tom dějství života jsem z táty měl strach…
O mrtvých dobře, nemám mu nic za zlé!
Teď vidím i lásku, kterou mi dával,
ale ta už je pryč, i z ní zbyl jen prach.
Nyní je zahrada plná tlejících listů
podzim má na rozklad zvětšovací skla.
Nyní jsem pánem já v tom tmavém domě,
chci ho rozsvítit, odstínit, odvrátit od zla.
Jsem jeho pánem,
a on?
Bude mým zrcadlem?
Zase… jako…
jemu…?
Každá zima je předzvěstí jara, každý zmar nového začátku... když se tomu dá šance. Tak ať se Ti, Daxi, daří přetvořit prostor k obrazu svému. Prostory jsou od toho, aby se plnily příběhy lidí, kteří v nich nejen žijí, ale je sami sebou oživují a dávájí jim ducha. Když nalezneš klíč k tomu prostoru a ten Ti dovolí ho odemknout (někdy to ale - aspoň podle mých zkušeností - při vší dobré vůli moc nejde), můžeš někdy smazat, většinou jen posunout to, co tam doposud bylo. Někdy dokonce prostory pomůžou odhalit i další rozměry dávno zahrabaných příběhů...poskytnout jiné úhly pohledu, jak pochopit, přehodnotit, zahojit... Něco podobného jsem zrovna nedávno řešila u nás, na samotě u lesa. Zatím to vypadá na smíření s původními "obyvateli". P.S.: Jinak se zdá, že půjde o dobrý projekt.
OdpovědětVymazatVe smíření věřím. Díky B.
OdpovědětVymazat