Dogma

Slýchám tě za nocí plných větru,
postáváš za oknem, blíže ke světlu,
postáváš za skly do mého domu,
venku je vítr a tvá chuť k tomu.
Vítr, co nese divnou píseň,
že můj život pojí s tím tvým tíseň,
že tvůj pohled ze tmy do mých oken,
že nelze tě spatřit pouhým okem,
že všechno co jsi.... jsi má ...=%/;§(léčba šokem),
že všechno co ozve se z nočního ticha,
je pocit toho, že někdo tam dýchá,
že po tvářích slza chladná jak dýka,
že tvým okem do mého okna jde tma,
že přicházíš odkudsi z mého dna,
dna které netvoří souvislý rov
za oknem vítr, co beze slov,
naříká nad naším zemřelým světem,
naříká nad tím, jak oba se pletem,
jak pletu se já pod nohama světu,
jak svět plete nohama a chystá se k letu,
Za oknem vítr, co vynáší soud,
že ty budeš má a já budu bloud,
za oknem je slyšet, jak někdo dýchá,
a vidím i postavu, jak se tam hýbá,
kyne mi svou paží dlouhou a bílou,
za okno kyne mi, ať dokončím dílo,
za okno kyne mi do náručí tmy,
já stvořil tebe, já a ty....*´´+°?¨¨ (SPOLU JSME MY)
za okno kyne mi do náručí tmy,
otvírám, odcházím, končím naše dny.
V.í.t.r

DOPISY

Někdy ti píši dopisy,

v duchu,

v časech osamělosti,

v časech,

kdy prostor kolem nabývá šedomodrých odstínů

cizosti.

Ty dopisy jsou mosty,

mezi krajinou našich srdcí,

mezi touhou pod hvězdnou oblohou,

a realitou

v betonu zalitou.

Vyprávím ti příběh našeho života,

který neznám,

ale který si v barvách maluji,

když kolem mě všechno svoji barvu ztrácí

nadcházející nocí.

Vyprávím ti o kilometrech

na nočních silnicích,

cizích tvářích

na mých sítnicích,

zprávách z rádia s divným rušením z éteru,

o sladkostech snění,

lidech skrytých v šeru,

a zapomnění.

Někdy ti v duchu píši dopisy.

Jsou plné něhy

naděje

a očekávání.

Je to krásný sen.

Ty dopisy pak v mysli pálím,

než noc přejde v nový den.

                       

V srdci

V srdci...

Zeď za kterou trpíme, sami si stavíme.

Mluvíme o štěstí a nic o něm nevíme.

Smrti se bojíme a přece k ní běžíme.

Od lásky k bolesti spěšně se vracíme.

Zmatený v tmách

Někdy se sám sebe ptám,

proč vidím na plátu jen rez,

na lidech krev, na nebi dým.

Proč v očích smrt mám,

všude je popel, ohně a splín,

v řekách jed, v pohledech strach.

Proč zpěv je jen skřek,

tíseň jak plíseň, jako hnis, jako pach.

Proč uprostřed ničeho,

kde nekvete nic,

proč jen tam musím stát a polykat prach.

Proč místo lidí chodí jen kostry,

co snědli své maso a krev mou chtějí sát,

proč z toho, co zbudují, zůstanou trosky,

proč vidím jen chtíč, bolest, chlad.

Proč mám kousance na tvářích,

ztěžklé kosti

slzy na polštářích,

šelesti na srdci,

a v mozku mor,

proč nadešla hodina, kdy jsem se probudil

uprostřed běsnění, neznámý tvor.

Sám sebe se ptám, sám sobě odpovídám,

sám sebe neslyším a sám si nerozumím.

Sám sobě rádcem, co rozumu nepobral,

zahnaný do kouta světa, co nepoznal.

Sám sebe se ptám, sám si nerozumím.

Sám.

Zmatený v tmách.

Kočka

Ráno, kdy slunce ještě spí,
a Bůh teprve chystá lidem překvapení,
na římse malého okna na chodbě v podkroví,
velká bílá kočka sedí.
Nehybná,
ostražitá,
tichá...
Skutečná?

Jen jsem ji zlehka pohladil a šel si po svých.

Za celých jedenáct let, co žiji v tomto domě jsem tu kočku nezahlédl, natož u sebe v podkroví. Zvláštní.

PODZIMNÍ MLHY

Smutno je mi,

a listí padá na tvůj hrob.

Smutno je mi,

vždy to lehce zašumí.

Smutno je mi,

s vůní hlíny kolem sebe.

Smutno je mi,

a nebe má černý krov.

Smutno je mi,

a vymanit se neumím.

Smutno je mi,

když příchod zimy z dály zebe.

Smutno je mi,

a uvnitř nenacházím slov.

Smutno je mi,

když mlha leze z podzemí.

Smutno je mi,

s tebou ztratil jsem kus sebe.

Smutno je mi,

a listí dál padá na tvůj hrob.

Noční blues

Paní Tma,
chlad pod srdcem,
s hrdým pohledem,
na brány mi buší.

Vyjdi, panáčku,
lehni v náruč mou,
utiš touhu svou,
dej mi svoji duši...

Zrcadlo

Střešní okna zborcená, na střeše chybí krajovky,

po výměně volá několik podlah,

na zdi mapy špín a pavučin snad stovky..,

v koutech jen stín, a mrtvých brouků krovky.

Jako by ten dům volil tátův osud.

Dobrovolnou postupnou zkázu.

Chátrání vnější i vnitřní.

Rozklad.

Když jsem stál v patře, v místnosti plné ničeho,

v dálce černá silueta lesa,

a déšť bušil do oken,

cítil jsem život, pulzující tím domem,

pulzem starých cenných věcí.

(Šepot, skřípot, tlukot, brekot…?)

Ten dům mě přenesl zpátky do dětství,

kdy v zahradě kvetly stromy dávno padlé,

už v tom dějství života jsem z táty měl strach…

O mrtvých dobře, nemám mu nic za zlé!

Teď vidím i lásku, kterou mi dával,

ale ta už je pryč, i z ní zbyl jen prach.

Nyní je zahrada plná tlejících listů

podzim má na rozklad zvětšovací skla.

Nyní jsem pánem já v tom tmavém domě,

chci ho rozsvítit, odstínit, odvrátit od zla.

Jsem jeho pánem,

a on?

Bude mým zrcadlem?

Zase… jako…

jemu…?

Tančí

Tančí,

a závoje

jako večerní šero.

Spirály,

pohyby prstů,

tělo

v trajektorii

plachtícího listu.

Tančí,

je předvojem,

nástrojem smyslností,

energie,

silou nadbytostí,

mořem

něžné pěny

i bouřných divokostí.

Tančí,

v symetrii

gest a pohledů,

láska

prýštící z pohybů,

ladnost

probuzená z mýtů.

Je milovnice

i ničitelka snů.

Tančí

a noc se jí klaní.

Allen Ginsberg se svým uměním vidět kouzla na šedých zdech všednosti. On je tím, kdo skutečně vykopal, očistil a držel klíč bran poezie. Osamělost nočních nádraží, únava po celodenní práci, smrad zaplivaných putyk, umění vhledu a špinavé kvelby, to vše patří životu a Ginsberg to přetavil v nádheru.

DVĚ KRÁTKÉ

OČI

Miluji barvu tvých očí,

o které tolik se rozjímat dá.

Jediná skvrna, kterou v ní vidím,

je skvrna temná a tou jsem já.

VÝCHOD SLUNCE (Caedium)

Můj stín se dlouží

a hlasný výkřik ptačí

v pozdrav slunci slouží.

Můj stín se dlouží

a k propasti mě tlačí

chladným pískem klouži.

Hlasný výkřik ptačí

nad hlavou mi krouží

na bílé skále tančím.

Pozdrav slunci složím

letem ranním vzduchem

pustím vše, co držím.

Za krásnem... má mysl sní

Zastavím až na druhým břehu,

ztráta dechu,

pocity květin právě před stětím.

Vidím tvůj krásný úsměv,

život je les,

na jedné straně roste úspěch...

...a sex,

na druhý temně strach

ze země ční.

Na spánek už bylo dost času,

teď ti zaplatím

za zničenou krásu

za ztrátu hlasu,

za roztrhaný šaty

a jizvy na duši.

(ty Ti moc sluší)

polibkem mýho ledovýho dechu,

a odejdem.

Beze spěchu.

Za Sluncem.

Za krásnem.

Co je mrtvý, je mrtvý!

Nemá se co činit,

snažit se žít!

Nemám už kde platit,

za viny v tmách!

Nemám kde výt.

...

Chladně elegantní, za nocí

mi schází.

V šarlatu oděná.

Když má mysl sní...

Čchan

Myšlenky zamrzlé v ledu.

Není jejich pohybu,

není jejich sledu.

Není dělení na dobu

Před

a

Potom

Je Teď!

N

e

h

y

b

n

o

s

t

n

e

n

í

n

e

č

i

n

n

o

s

t

!

Seď, jenom seď

NEJSEM

Nejsem.

A nikdo to neví.

Tím pádem se jevím,

v pozadí všech věcí,

o kterých přemýšlel,

ten který již odešel

ten který mě vytvořil

když sám už téměř zanikal.

Nejsem.

A přesto to bolí.

Na barvě černých stěn,

přesto stín se stvoří.

Jako tichý šum uvnitř cel,

nejsem ničím z dobra či zel,

nejsem patrný smyslem,

nejsem než pocitem.

Nejsem.

Snad jen v odstínu mořských solí,

těch z temných hlubin,

nebo v dětském zaříkávání,

úplně vzadu se tulím,

k rytmu a víře ve stvoření.

V nábojích co se nebojí,

že nenaleznou cestu.

A možná ve svědomí

těch co tíhnou ke zlu.

Nejsem a přesto to bolí.

Tebe.

Ne mně...

Toto je starší kus, ale cítím, jak je stále svěží a plný síly.

VOLÁNÍ JARA

Proudy sněhové vody za oknem a v mé hlavě myšlenkové tvary,

mám rád tyhle rána šedivá, kdy nikdo se nedívá,

já nemusím mluvit, vše je jak z dály.

Harani, černí zimozvěsti, se pomalu chystají hledat své severy,

na holých stromech i studených domech září,

jak černé perly na dně bílé truhly.

Zmáčená země pojme ještě hodně vody, než ji pomůže Slunce,

ještě pár měsíců, teď nepředstavitelná doba,

vlhkost ve vzduchu a zeboucí palce.

Obloha z oceli v pohybu, každý mrak jiný mrak zacelí v mžiku,

trhliny propouští světlo, mdlost a chlad,

já cítím touhu po uchování okamžiku.

Z knih vím kde je Jih,

a vím že není snem.

Kdy ale příjde k nám?

Ptám se každým dnem.

Cítíte to Probouzení?

V řekách zas se voda pění,

to není klam.

Jaro kráčí k nám.

RANNÍ OCEL

Pouliční lampy jako vykřičníky.

Každé ráno začínám od píky.

Bojím se nadechnout, hledět do očí,

kdybych byl na skále, tak si snad skočím.

Tep, tepe tep, tep tepe tep, tep, tep….

Jít vprostřed ulice zamčen v ranní šedi,

uprostřed ničeho, každý do prázdna hledí.

Na hlavu padají mokré, tvrdé kapky,

v uších jen šum a na očích klapky.

Tep, tepe tep, tep tepe tep, tep, tep….

Je toto tvárnost našich duší?

Jednotvárnost k níž jsme slepí, hluší?

Mělčina, která dělá se hlubší?

Žít měkce tam, kde máme být tvrdší…

Tep, tepe tep, tep tepe tep, tep, tep….

Svěrací kazajka chladného vesmíru,

ušitá každému jedinci na míru,

budovy, tma silnic a dlažební kostky,

uprostřed betonu „žijí“ jen trosky.

Tep, tepe tep, tep tepe tep, tep, tep….

Drolí se pozlátka z našeho světa,

do nichž naše touha je pevně zakleta,

praskají naše sny o břehy realit

a nám už nezbude nic, než se probudit.

TEP

sNĚHObílá

 Jak mám rád, když v zimě padá sníh,

tak když se to děje v létě, přechází mě smích.

Mrznou moje prsty, oči, uši a rty,

a v mých myšlenkách mrzneš má milá Ty!

Mrznu v závěji zvící obří duny,

padají vločky, a jsou jich tuny.

Ten bledý sníh je řezavý, ostrý a krutý,

vzpomeň na mě má milá, až budu mrtvý.

Ten bílý ďas sype se na mé tělo,

usměj se krásko, to mé tělo, tvé tělo chtělo.

Sníh mě přikryl lesklou bílou látkou,

a já Tě obtěžkal nelehkou láskou.

Až větře vločky a můj prach rozfoukáš,

optej se mé milé: Hej proč se červenáš?

Za posledním kopcem běloby, leží černá tma,

tam nacházejí se mých hříchů hluboká dna.

Zhřešil jsem skutkem, myšlenkou i slovem,

a s každým hříchem zacházel jako s kovem:

Obtěžkal, políbil a kul,

žhavil a chladil do tvrdosti žul.

Pak jsem s ním stínal hlavy svatých,

kdo pod meč se mi dostal, toho jsem zapích.

Až větře mé kosti sněhem přikryješ,

optej se mé milé: hej, proč se nesměješ?

Až větře mi tvář závěj pohladí

řekni mé milé, že mi to nevadí.

Já hřešil jsem tisíckrát, zdola i zhora,

byla by z hříchů mých veliká hora

Tisíce vloček na letním nebi není sníh,

to všechno je jeden můj veliký hřích…

Na stezce

  

Na loži z padlých listů, kde není slunce svit,

kde jen šum nožek brouků ruší tichý klid,

kde jemný výhon pupenů voní touhou žít,

spatřil jsem v haldě červů zdechlou lišku tlít.

Vykulené bělmo na mně vyčítavě upřela,

nafoukle se hnula, aby svou vlastní smrt popřela,

ohlodané zbytky hnátů pod mrtvé tělo vsunula

cáry dásní vyvalila, když hlavu ke mě stočila.

Jazyk černý jako samet, z tlamy těžký shnilý puch,

zbytky zubů vycenila, z těla vzlétlo hejno much,

na přední se postavil ten nepokojný mrtvý duch

oči hnisem zakalené opsaly v důlcích malý kruh.

Bublavým šeptem ta mrcha povídá mi:

„Ničemu nevěř o smrti duší,

zůstanou zakleté ve spleti karmy,

nebuďte vy živí k pravdě slepí, hluší.“

Vyřknutí té věty mršině as odebralo síly,

ztuhlo tělo nabobtnalé, roztrhly se žíly,

hrudník koš se rozevřel pod náporem červím

spodní čelist utrhla se, padla k tlapkám předním.

Během chvilky rozpadla se na fragmenty smrti,

ticho kolem ještě zhoustlo, ustal živých ryk,

já cítil její slova stále, jak můj mozek drtí,

obrátil jsem svoje kroky a utíkal jsem pryč.