Dogma

Slýchám tě za nocí plných větru,
postáváš za oknem, blíže ke světlu,
postáváš za skly do mého domu,
venku je vítr a tvá chuť k tomu.
Vítr, co nese divnou píseň,
že můj život pojí s tím tvým tíseň,
že tvůj pohled ze tmy do mých oken,
že nelze tě spatřit pouhým okem,
že všechno co jsi.... jsi má ...=%/;§(léčba šokem),
že všechno co ozve se z nočního ticha,
je pocit toho, že někdo tam dýchá,
že po tvářích slza chladná jak dýka,
že tvým okem do mého okna jde tma,
že přicházíš odkudsi z mého dna,
dna které netvoří souvislý rov
za oknem vítr, co beze slov,
naříká nad naším zemřelým světem,
naříká nad tím, jak oba se pletem,
jak pletu se já pod nohama světu,
jak svět plete nohama a chystá se k letu,
Za oknem vítr, co vynáší soud,
že ty budeš má a já budu bloud,
za oknem je slyšet, jak někdo dýchá,
a vidím i postavu, jak se tam hýbá,
kyne mi svou paží dlouhou a bílou,
za okno kyne mi, ať dokončím dílo,
za okno kyne mi do náručí tmy,
já stvořil tebe, já a ty....*´´+°?¨¨ (SPOLU JSME MY)
za okno kyne mi do náručí tmy,
otvírám, odcházím, končím naše dny.
V.í.t.r