Na stezce

  

Na loži z padlých listů, kde není slunce svit,

kde jen šum nožek brouků ruší tichý klid,

kde jemný výhon pupenů voní touhou žít,

spatřil jsem v haldě červů zdechlou lišku tlít.

Vykulené bělmo na mně vyčítavě upřela,

nafoukle se hnula, aby svou vlastní smrt popřela,

ohlodané zbytky hnátů pod mrtvé tělo vsunula

cáry dásní vyvalila, když hlavu ke mě stočila.

Jazyk černý jako samet, z tlamy těžký shnilý puch,

zbytky zubů vycenila, z těla vzlétlo hejno much,

na přední se postavil ten nepokojný mrtvý duch

oči hnisem zakalené opsaly v důlcích malý kruh.

Bublavým šeptem ta mrcha povídá mi:

„Ničemu nevěř o smrti duší,

zůstanou zakleté ve spleti karmy,

nebuďte vy živí k pravdě slepí, hluší.“

Vyřknutí té věty mršině as odebralo síly,

ztuhlo tělo nabobtnalé, roztrhly se žíly,

hrudník koš se rozevřel pod náporem červím

spodní čelist utrhla se, padla k tlapkám předním.

Během chvilky rozpadla se na fragmenty smrti,

ticho kolem ještě zhoustlo, ustal živých ryk,

já cítil její slova stále, jak můj mozek drtí,

obrátil jsem svoje kroky a utíkal jsem pryč.