tak když se to děje v létě, přechází mě smích.
Mrznou moje prsty, oči, uši a rty,
a v mých myšlenkách mrzneš má milá Ty!
Mrznu v závěji zvící obří duny,
padají vločky, a jsou jich tuny.
Ten bledý sníh je řezavý, ostrý a krutý,
vzpomeň na mě má milá, až budu mrtvý.
Ten bílý ďas sype se na mé tělo,
usměj se krásko, to mé tělo, tvé tělo chtělo.
Sníh mě přikryl lesklou bílou látkou,
a já Tě obtěžkal nelehkou láskou.
Až větře vločky a můj prach rozfoukáš,
optej se mé milé: Hej proč se červenáš?
Za posledním kopcem běloby, leží černá tma,
tam nacházejí se mých hříchů hluboká dna.
Zhřešil jsem skutkem, myšlenkou i slovem,
a s každým hříchem zacházel jako s kovem:
Obtěžkal, políbil a kul,
žhavil a chladil do tvrdosti žul.
Pak jsem s ním stínal hlavy svatých,
kdo pod meč se mi dostal, toho jsem zapích.
Až větře mé kosti sněhem přikryješ,
optej se mé milé: hej, proč se nesměješ?
Až větře mi tvář závěj pohladí
řekni mé milé, že mi to nevadí.
Já hřešil jsem tisíckrát, zdola i zhora,
byla by z hříchů mých veliká hora
Tisíce vloček na letním nebi není sníh,
to všechno je jeden můj veliký hřích…
Žádné komentáře:
Okomentovat