Smutno je mi,
a listí padá na tvůj hrob.
Smutno je mi,
vždy to lehce zašumí.
Smutno je mi,
s vůní hlíny kolem sebe.
Smutno je mi,
a nebe má černý krov.
Smutno je mi,
a vymanit se neumím.
Smutno je mi,
když příchod zimy z dály zebe.
Smutno je mi,
a uvnitř nenacházím slov.
Smutno je mi,
když mlha leze z podzemí.
Smutno je mi,
s tebou ztratil jsem kus sebe.
Smutno je mi,
a listí dál padá na tvůj hrob.
Smutná... sílu tobě, bude líp!
OdpovědětVymazatpsal sám podzim-tento rok je přesně takový, bez tepla zahřívající rovy pod zemí i mimo ni
OdpovědětVymazatBolí to... V srdci je stále místo pro setkání s těmi, co odešli a (v té podobě, co si pamatujeme z "tentokrát") nevrátí se. Občas jsem se tam s tátou sešla, když odešel... Teď už je dál, za předělem - přišel se naposled rozloučit a pak už jsme se neviděli. Škoda jen, že lidi o tom místě (v srdci) moc nevědí a možná ani nechtějí vědět, a nahrazují ho uctíváním "zlatého telete" na hřbitově... Přitom je to jediný skutečný "prostor" pro opravdové smíření.
OdpovědětVymazat