Ráno, kdy slunce ještě spí,
a Bůh teprve chystá lidem překvapení,
na římse malého okna na chodbě v podkroví,
velká bílá kočka sedí.
Nehybná,
ostražitá,
tichá...
Skutečná?
Jen jsem ji zlehka pohladil a šel si po svých.
Za celých jedenáct let, co žiji v tomto domě jsem tu kočku nezahlédl, natož u sebe v podkroví. Zvláštní.
Kočky jsou zvláštní, proto je mám ráda.
OdpovědětVymazatJsou magické, jsou to psychopompové... Jednou mi mourovatá kočka skočila podkrovním oknem za krk. Málem jsem se radovala, že si ji tu nechám, když jsem si vzpomněla, že si sousedi nedávno pořídili kotě. Tak jsem zazvonila se schoulenou, vystrašenou výletnicí v náručí a taky, že jo. Jmenuje se Jasmína a ještě jednou mě v noci ze spaní probudilo její hlasité předení v okně a z naprosté tmy se na mě dívaly její oči jak dva žhnoucí uhlíky... Asi mi přišla poděkovat, že jsem jí vrátila domů. Bylo to zvláštní, jakoby od jinud...
OdpovědětVymazat