Zmatený v tmách

Někdy se sám sebe ptám,

proč vidím na plátu jen rez,

na lidech krev, na nebi dým.

Proč v očích smrt mám,

všude je popel, ohně a splín,

v řekách jed, v pohledech strach.

Proč zpěv je jen skřek,

tíseň jak plíseň, jako hnis, jako pach.

Proč uprostřed ničeho,

kde nekvete nic,

proč jen tam musím stát a polykat prach.

Proč místo lidí chodí jen kostry,

co snědli své maso a krev mou chtějí sát,

proč z toho, co zbudují, zůstanou trosky,

proč vidím jen chtíč, bolest, chlad.

Proč mám kousance na tvářích,

ztěžklé kosti

slzy na polštářích,

šelesti na srdci,

a v mozku mor,

proč nadešla hodina, kdy jsem se probudil

uprostřed běsnění, neznámý tvor.

Sám sebe se ptám, sám sobě odpovídám,

sám sebe neslyším a sám si nerozumím.

Sám sobě rádcem, co rozumu nepobral,

zahnaný do kouta světa, co nepoznal.

Sám sebe se ptám, sám si nerozumím.

Sám.

Zmatený v tmách.