RANNÍ OCEL

Pouliční lampy jako vykřičníky.

Každé ráno začínám od píky.

Bojím se nadechnout, hledět do očí,

kdybych byl na skále, tak si snad skočím.

Tep, tepe tep, tep tepe tep, tep, tep….

Jít vprostřed ulice zamčen v ranní šedi,

uprostřed ničeho, každý do prázdna hledí.

Na hlavu padají mokré, tvrdé kapky,

v uších jen šum a na očích klapky.

Tep, tepe tep, tep tepe tep, tep, tep….

Je toto tvárnost našich duší?

Jednotvárnost k níž jsme slepí, hluší?

Mělčina, která dělá se hlubší?

Žít měkce tam, kde máme být tvrdší…

Tep, tepe tep, tep tepe tep, tep, tep….

Svěrací kazajka chladného vesmíru,

ušitá každému jedinci na míru,

budovy, tma silnic a dlažební kostky,

uprostřed betonu „žijí“ jen trosky.

Tep, tepe tep, tep tepe tep, tep, tep….

Drolí se pozlátka z našeho světa,

do nichž naše touha je pevně zakleta,

praskají naše sny o břehy realit

a nám už nezbude nic, než se probudit.

TEP