Proudy sněhové vody za oknem a v mé hlavě myšlenkové tvary,
mám rád tyhle rána šedivá, kdy nikdo se nedívá,
já nemusím mluvit, vše je jak z dály.
Harani, černí zimozvěsti, se pomalu chystají hledat své severy,
na holých stromech i studených domech září,
jak černé perly na dně bílé truhly.
Zmáčená země pojme ještě hodně vody, než ji pomůže Slunce,
ještě pár měsíců, teď nepředstavitelná doba,
vlhkost ve vzduchu a zeboucí palce.
Obloha z oceli v pohybu, každý mrak jiný mrak zacelí v mžiku,
trhliny propouští světlo, mdlost a chlad,
já cítím touhu po uchování okamžiku.
Z knih vím kde je Jih,
a vím že není snem.
Kdy ale příjde k nám?
Ptám se každým dnem.
Cítíte to Probouzení?
V řekách zas se voda pění,
to není klam.
Jaro kráčí k nám.
Žádné komentáře:
Okomentovat