Usazen ve starém unaveném křesle,
jehož tělo zná až moc těžkých rán,
tupě hledím do černé tečky na papíře,
s jistotou, že nejsem schopen napsat dobře,
jak těžce se mi obrušuje hran,
jak těžce kráčím přes širé, noční moře.
Táži se stěn pokrytých plísní,
jak nejlíp svůj stav popsati mám,
vysvětlit všechno, co duši mou tísní,
přesto, že tělo mám silné jak trám.
Usazen ve starém špinavém křesle,
na čele zvrásněném praotci vrásek
v uších mi tepe krev, chlad se dotýká kůže,
popsat se snažím smrt největší z lásek,
(té chvíle odevždy jsem se strašně bál)
kdy ztratil jsem citu a ztratil jsem cíle,
zaházel hrob, vyplivl prach a odešel v dál.
Naslouchám zvukům přišlým s temnou nocí,
a čekám na hlas, co mi požehnání dá,
abych napsat směl dobře, jak těžká je smrt,
když ač mrtvý či hrobník, vždy jsem to já.
Usazen v rozpadlém vrzavém křesle,
snažím se zachytit jemné částečky slok,
jsou jako sníh a tají už v letu,
snažím se popsat ten závratný šok,
zalepit díru po dobře mířené střele,
která vzala mi múzu a dala ji jinému světu,
nechala mi radost a zároveň prázdno,
a někdy bolest v srdci, jak nedokončenou větu.
Žádné komentáře:
Okomentovat